Poslední rozloučení

Když umíráček z věže zazní
a rozpláče se v dědinu,
kdo nevzpomněl by v tiché bázni
na poslední svou hodinu.

A tak zatím co hlas zvonu dozníval kdesi v dáli ticha, dozvěděli jsme se, že 28. 11. 2009 zemřel nejstarší člověk naší obce. Paní Marii Klusoňové bylo 99 roků. Nebylo jí dopřáno té magické stovky, i když jsme jí to všichni přáli. Měl jsem možnost ji několikrát navštívit jako zastupitel obce. Byla vždy plná energie a života, tak tomu bylo i při její oslavě 99. narozenin...

Přivítala nás velice pečlivě upravená, s upřímným úsměvem na tváři a kárající otázkou: „Copak jdete jen dva? Kde máte toho třetího?“ Museli jsme jejímu přání vyhovět. Živě se zajímala o dění v obci, vzpomínala na své dávné mládí i celý život a nikdy nezapomenu na její dlouhou báseň z mládí, kterou nám bez sebemenšího zaváhání přednesla. Když zahrála harmonika, s chutí jsme si s ní všichni zazpívali. Připila si s námi na zdraví, nikdo by jí nehádal, že má za sebou takový věk. Vždyť poznala dobu, kdy si bída s nouzí podávaly ruce. Šla často cestou trnitou, její život byl posetý perlami slz. Slzami bolesti i štěstí. Když jsme se loučili, věřili jsme, že se sejdeme na „stovce“. Bohužel naše cesty se setkaly už jen v sebranickém kostele a v šeřícím se podvečeru hřbitova, kde jsme se s ní v tiché zbožnosti rozloučili. Byla silnou ženou a nebála se zemřít. Věřila, že ji to přivede k Bohu, žila dokonalým křesťanským životem a uzavřela velice dobrý život dobrou smrtí. Mezi její poslední přání, než nás navždy opustila, bylo pozvání přátel a sousedů na krátkou besedu po jejím pohřbu. Velmi nás dojalo, že mezi své přátele počítala i nás. Večer života s sebou přináší i svoji lampu. Ať plane zář světla božího na její cestě k věčnosti. Alois Kovář, místostarosta obce